Až vyjde tento sloupek, možná budu hrdým majitelem rádia s budíkem, který stál na nočním stolku v ložnici Philipa Rotha.
Znáte Philipa Rotha, držitele Národní knižní ceny a Pulitzerovy ceny, autora klasik jako „Sbohem, Kolumbi“, „Portnoyova stížnost“ a „Spiknutí proti Americe“? Zemřel loni a minulý víkend se některé z jeho věcí prodaly v online aukci pozůstalosti.
Radiobudík je Proton Model 320 a není na něm nic zvláštního, kromě toho, že stál v ložnici Philipa Rotha.
Pravděpodobně se na to díval Philip Roth, když se uprostřed noci probudil, protože nějaká část jeho mozku hlodala nad určitým problémem s psaním. Když zíral na rozsvícená čísla na displeji, proklínal svou nemoc, která mu bránila v hlubokém spánku, nebo mu bylo útěchou vědět, že i když odpočívá, nějaká část jeho těla píše?
Nevím přesně, proč bych chtěl vlastnit něco, co vlastnil Philip Roth, ale jakmile jsem narazil na online aukci, stal jsem se z ní trochu posedlý.
Bohužel mě už v aukci za manuální psací stroj Olivetti, který Roth používal na začátku své kariéry, přeplatili. Modely IBM Selectric, na které Roth později přešel, jsou pro mou krev také příliš drahé.
Už dlouho si prohlížím koženou pohovku z Rothova psacího studia, kolem které byste projeli autem, kdyby stála volně na obrubníku. Je poškrábaná, ušpiněná a ošuntělá k nepoznání. Skoro cítím tu plesnivou vůni přes obrazovku počítače, a přesto na ni zírám. Zvažuji, že podám nabídku, snažím se spočítat, kolik bude stát její doprava. Možná bych si jel na výlet autem a pronajal si kamion, aby mi ji přivezl zpátky. Napsal bych z ní článek: „Já a Philip Roth a plesnivá pohovka napříč Amerikou.“
Přestože je můj vlastní pracovní prostor naprosto všední – pokoj pro hosty se stolem – vždycky mě zajímalo nahlédnout do pisatelských prostředí spisovatelů. Na knižní tour před lety jsem si určitě naplánoval čas na Rowan Oak, bývalý domov Williama Faulknera v Oxfordu v Mississippi. Nyní slouží jako muzeum, kde si můžete prohlédnout jeho psací pokoj, uspořádaný tak, jak mohl být, když pracoval, s brýlemi na nedalekém stole. V jiné místnosti si můžete prohlédnout osnovu jeho románu „Bajka“ načrtnutou přímo na stěnách.
Pokud navštívíte Dukeovu univerzitu, můžete si prohlédnout psací stůl Virginie Woolfové, masivní dubové dílo s odkládací deskou a na povrchu malovaným výjevem Clio, múzy historie. Rothova pozůstalost nic tak honosného nenabízí, alespoň ne v této aukci.
Záleží má na slovech, ne na předmětech obklopujících jejich tvůrce. Rothův proutěný nábytek z verandy (v době psaní tohoto textu žádné nabídky) není zdrojem jeho geniality. Možná samotné předměty nejsou až tak důležité a já jim vkládám význam, který si nezaslouží. Dokumenty a korespondence týkající se Rothovy literární kariéry jsou uloženy v Knihovně Kongresu, kde budou uchovány a snad navždy přístupné.
John Warner je autorem knihy „Proč neumí psát: Jak zabít esej o pěti odstavcích a další nezbytnosti“.
1. „Možná byste si s někým měli promluvit: Terapeut, JEJÍ terapeut a odhalení našich životů“ od Lori Gottliebové
Všechno literatura faktu, primárně narativní, ale také se zabývá některými základními kulturními/existenčními otázkami. Mám přesně to pravé: „Heartland: Paměti o tvrdé práci a bez peněz v nejbohatší zemi na Zemi“ od Sarah Smarsh.
Když si přečtu novinku, která stojí za doporučení, nalepím si ji na papírek do počítače a od té chvíle hledám toho správného čtenáře. V tomto případě se pro Judy perfektně hodí tichá a působivá kniha „Pravidla pro návštěvy“ od Jessicy Francis Kane.
Tohle je z února, várka žádostí, které jsem si zpackala ve vlastním e-mailu. Nemůžu se ke všem dostat, ale jako malé gesto můžu alespoň uznat, že existovaly. Od února Carrie rozhodně přečetla více knih, ale na základě tohoto seznamu doporučuji knihu „Dějí se špatné věci“ od Harryho Dolana.
Čas zveřejnění: 23. července 2019